Dějiny bednářství

Sudy, které dnes známe, byly vynalezeny Kelty a nahradily do té doby používané kožené vaky nebo amfory. První popis a postup výroby dřevěných sudů pochází od římského válečníka a filozofa Plinia staršího (23-79 n. l.). Už v osmém století nařídil Karel Veliký správcům svých císařských dvorů, aby uchovávali víno pouze v dřevěných nádobách a aby upustili od používání kožených puten.

 Bednářské řemeslo se s postupnou specializací začalo rozčleňovat na bednáře, bečváře, neckáře, korytníky, pouzderníky a další. Bednář vyráběl běžné dřevěné nádobí z bílého měkkého dřeva- štoudve, vany, dřezy, necky, škopky, máselnice, konve, bečky atd., zatímco bečvář se zabýval výrobou bečev, sudů a kádí z černého tvrdého dubového a bukového dřeva. Další rozdíl byl i v tom, že bednářské nádobí se stahovalo zprvu dřevěnými obručemi z lísky, habru nebo i z divokého ořechu, zatímco bečváři používali obruče kovové, nejčastěji železné. Bečváři jsou poprvé písemně zmíněni v listině fríského biskupa v roce 1140 a roku 1146 jsou v Basileji vedeni jako členové společného cechu se zedníky, tesaři a koláři.

České bednářství má bohatou historii. Velký rozkvět tohoto řemesla nastal za Přemysla Otakara II. a to díky rozšíření městského obchodu a růstu pivovarů. V 15. století už byli bednáři zastoupeni v každém městě a vytvářeli samostatné cechovní organizace. V 17. století se bednářství a bečvářství spojilo do jednotného označení cechu- bednářství. Obrovská poptávka po bednářských výrobcích vedla v 19. století k postupnému přesunu z ruční manufakturní práce ke strojní výrobě, s výkonem linek více než 1000 kusů denně. Sortiment bednářských produktů byl neobyčejně rozmanitý ještě v první polovině 20. století. S příchodem nových typů nádob a dalších výrobků z různých druhů materiálů strojní výroba téměř zanikla a zachovaly se pouze menší rukodělné dílny, kde se dosud provádí tradiční způsob výroby.